Brněnští otaku

Každou sezónu se najdou seriály, o kterých píšu v podstatě jen proto, že lidi zajímají, i když sám je nemám v úmyslu dál sledovat. Často naopak nepíšu o věcech, u kterých nakonec sám skončím (nemám čas psát o všem a tyhle by neměly takovou čtenost). Jen výjimečně píšu o seriálu proto, že mě o to pár lidí požádalo. Dnešní první dojmy jsou právě tímto případem. Accel world je seriál, ze kterého je kopa lidí nadšená, ale sám od sebe bych o něm nenapsal. Proč? K tomu se hned dostanu.

Někdo má rád vdolky, jiný holky. Zatímco u vdolků se chutě (ani možnosti) strávníků zas až tolik neliší, v případě holek se chutě různí až neskutečně. Pokud se podíváte na libovolnou ženu či dívku, máte prakticky stoprocentní jistotu, že se na světě najde muž (nebo jiná dívka), kterého bude její vzhled a povaha přitahovat. Existují lidé, které fyzicky přitahují holčičky před pubertou, další inklinují k náctiletým školačkám a jiní třeba k důchodkyním. Někoho baví štíhlé, jiného kypré a další si pro změnu nemůže vynachválit hruškovité postavy. Proto se člověk vlastně ani nějak nediví, když se najdou i tací, kterým se plní kavernózní tělíska krví při pohledu na dívky mrtvé.

Původně jsem měl v plánu splnit resty a napsat článek o návštěvě Dwconvention. Jenže pak jsem si k obědu pustil první díl seriálu, jehož jméno mi přišlo povědomé. Koukám, koukám… a najednou týpek ochutnává slinty, které zůstaly na školní lavici po mimózní nové spolužačce. V tu chvíli jsem si vzpomněl! Když jsem před několika lety procházel stovky mang, abych se připravil na jednání s nakladateli ve Frankfurtu, předlohu tohoto seriálu jsem četl! Nebýt adaptace, asi bych si na ni už nikdy nevzpomněl, ale takto se nelze nepodělit!

Zítra jde do kin filmová adaptace této young adult trilogie, takže neodolám a v pokusu svést se na vlně zájmu si napíšu recenzi na knižní předlohu. Původně jsem ji četl před nějakou dobou v angličtině (ani jsem netušil, že to vyšlo česky, když jsem zaslechl zmínku na sraze, prostě jsem předpokládal, že to lidi čtou v originále), ale minulý týden, když jsem marodil, jsem si ji zopakoval pěkně česky. Názor jsem nezměnil, pořád mám po dočtení hlad a ty správné pocity, které bych měl po dočtení knihy mít, se ne a ne dostavit.

Protože dnes slavím takové malé životní jubileum, rozhodl jsem se vydat tématický článek, který původně vyšel v rámci 17. Mangazínu (Akicon 2011). Nečekejte žádná extra moudra. Všechny v článku uvedené příklady jsem během let minulých skutečně potkal, byť ne vždy v rámci jedné věty. Mimochodem, originální zadání znělo „napiš mi nějaké veselé příhody z natáčení,“ jenže já si v tu chvíli na žádné nevzpomněl. A nyní už samotný článek:

První letošní článek a opět o ecchi. Ne proto, že mě baví o něm psát nebo proto, že se o něm píše nejsnadněji. Prostě proto, že jsem druhý díl DxD viděl z lednové nadílky nejdřív. Nečekejte nic extra vtipného, to píšu rovnou. Ostatně co také čekat od seriálu o náctiletém úchylákovi, který marně touží dotknout se koz. Tím spíše, pokud je na prvním rande zabit vlastní přítelkyní.