Podtitul mangy Inio Asana „Město světel“ (v originále „Hikari no Machi“) by klidně mohl znít: „Příběhy
obyčejného šílenství na japonský způsob.“ I přes zajímavou obálku s létajícím autobusem zkříženým s galérou se totiž nejedná ani o fantasy, ani o sci-fi, ale o velmi, velmi civilní mangu, která rozhodně není pro každého. Ale třeba je právě pro vás, o čemž se můžete přesvědčit v této recenzi.

Při čtení „Města světel“ se mi téměř automaticky vybavily tři české filmy – „Knoflíkáři“, „Děvčátko“ a „Příběhy obyčejného šílenství“ - byť ne vždy jde o úplně přesné srovnání, spíše o celkový dojem z mangy, případně z některých postav. Autor Inio Asano záměrně porušuje standardní pravidla vyprávění a manga tak nemá žádnou nosnou dějovou linii nebo jeden souvislý děj. Namísto toho jsou čtenářům předloženy hned čtyři (1) na první pohled izolované příběhy, které jsou všechny zasazeny do jednoho místa – moderního japonského sídliště, onoho „Města světel“ – které spojuje jedno ústřední téma a které se dělí o většinu hrdinů, kteří v jednotlivých příbězích vystupují tu v roli hlavní, tu v roli vedlejší postavy. Inio Asano tedy zvolil podobný přístup, jako režisér „Děvčátka“ Benjamin Tuček, ovšem s podstatně lepším výsledkem, neboť ne všechny postavy se „náhodou“ sejdou v jeden čas na jednom místě, resp. v jednom baru. Výsledkem je „slice of life“ v tom nejlepším slova smyslu.

Když už jsme u postav, „Město světel“ je plné nejrůznějších podivínů a obskurních existencí, kterým anonymita sídliště umožňuje dát volný průchod svým touhám, úchylkám a psychickým poruchám. Roztomilý klučík odvedle se živí jako asistent sebevrahů, školačka odvedle si přivydělává jako prostitutka, začínající mangaka se baví tím, že si nechává převádět byty na prodej, ačkoli nemá ani jen, kriminálník sní o tom, že celé „Město světel“ koupí a poté zbourá. Postavy se navzájem míjejí, někdy prohodí pár slov, někdy jen projdou okolo, někdy o jejich přítomnosti svědčí pouze zapomenuté osobní věci. Jenom čtenář si může poskládat jednotlivé epizody do souvislého obrazu moderní atomizované společnosti a dozvědět se všechny detaily ze životů jednotlivých obyvatel „Města světel“, což mu umožňuje být „nad věcí“. V tomto ohledu manga nejvíce připomíná „Knoflíkáře“ a „Příběhy obyčejného šílenství“, ačkoli postavy ve zmíněných filmech jsou mnohdy ještě potrhlejší a šílenější. V manze se sice neoblékají figuríny ani se neplive na lokomotivu, ovšem příznivci černého humoru si mohou přijít na své. Narozdíl od zmíněných filmů jsou příběhy Inio Asana uvěřitelnější, byť prakticky všechny končí dosti bizarním způsobem a jejich děj je předvídatelný jen do určité míry. Nemluvě o tom, že některé příběhy vlastně nemají pořádný konec ani začátek a představují spíše epizody ze života „normálních“ mladých Japonců.

Všechny příběhy „Města světel“ se odehrávají v současném Japonsku (2), ale klidně by se mohly stát i na libovolném českém sídlišti, protože jejich hrdinové řeší stejné problémy jako my. A opět se ukazuje, že ačkoli se jedná o univerzální, tudíž v literatuře stokrát použitá schémata a řešené otázky, dokáží je Japonci zpracovat zajímavým, přitažlivým způsobem, u kterého vám použitá klišé nebudou ani trochu vadit. Ústředním tématem mangy je hledání svého místa v životě, čemuž odpovídají snahy všech hlavních hrdinů splnit si své sny a žít jinak. Lépe. V souladu se sebou samým. Ne všem se to samozřejmě podaří – někdo zcela rezignuje, jiný má neustále hlavu v oblacích, další žije jen tak, jak musí.

Z dosud řečeného je patrné, že u „Města světel“ si duševně příliš neodpočinete. Postavy řeší všední, často relativně banální problémy, šeď života, jaká už teď vám běžně probíhá – nejistou budoucnost, vzájemné nepochopení, zlé děti, blbé výlety, plat horší, než má soused. Děj jednotlivých příběhů navíc komplikují vnitřní monology vypravěče (přičemž ne vždy je jasné, jaká postava je jejich autorem), a už ten úvodní – monolog lidského plodu zhruba v pátém měsíci vývoje – naznačuje, že pochopení všech souvislostí nebude snadné. Menším nedostatkem je, že rozhovory nebo monology postav občas vyznívají až příliš pateticky nebo banálně (3). Epilog – Rebirthday song – navíc celou mangu ještě více posouvá do absurdní roviny (právě zde se vyskytuje onen létající autobus z obálky), byť celkem jasně navazuje na prolog Birthday song. „Město světel“ je právem označeno jako „manga pro dospělé“, cílovou skupinou jsou patrně čerství vysokoškoláci. (4) Na druhou stranu, nejdelší příběh mangy s názvem Bus stop (Autobusová zastávka) mohou bez potíží pochopit už dnešní deváťáci.

Vizuální stránka „Města světel“ je odlišná od klasického mainstreamu - ačkoli i zde je jasně patrná „japonská“ stylizace – a z u nás dosud vydaných mang se nejvíce podobá „Spirále“. Kresba je na dostatečně vysoké úrovni – proporce postav jsou realistické a postavy samotné jsou propracované, pozadí dostatečně detailní, jednotlivé panely jsou přesto přehledné (čtenář nemusí postavy hledat ve změti čar, tvořících pozadí). Kombinace tenkých, hladkých obrysových linií a šrafování, doplněného „normálním“ stínováním a nepříliš hezké obličeje řady postav „Města světel“ (nejen kriminálníka Hoichiho) mohou na čtenáře působit hrubým, syrovým, ale právě proto velmi realistickým dojmem. Zvolený styl kresby, který Inio Asano použil už v předchozí manze „Solanin“, velmi dobře odpovídá obsahu jednotlivých příběhů. Manga sice obsahuje i násilné scény (několik sebevražd a vražd), ale ty jsou znázorněny velmi decentně, bez samoúčelných „anatomických“ detailů. Jednotlivé kapitoly jsou zřetelně odděleny ilustracemi kočky na místě, kde předchozí příběh skončil, a taky miniúvodem k následujícímu příběhu, který dá čtenáři obvykle větší smysl až o několik stránek později.

Technické stránce není co vytknout – překlad, pokud mohu posoudit při srovnání s anglickou verzí – je přesný, korektury jsou provedeny pečlivě, pár úvodních stránek sice mohlo být vytištěno barevně, ale nejedná se o zásadní nedostatek. Jinými slovy, „Město světel“ odpovídá standardu nakladatelství Hanami.

Když to shrnu, nakladatelství Hanami vydalo velmi kvalitní mangu, která se vymyká hlavnímu proudu a která je schopná bez problémů oslovit české čtenáře navzdory tomu, že popisuje problémy moderních dospívajících Japonců. Nejedná se o odpočinkové čtení, ale pokud se vám líbily v úvodu vyjmenované filmy, pak si „Město světel“ rozhodně nenechte ujít.

Petr „Acidburn“ Bouda

Informace o knize:
Název: Město světel
Autor: Inio Asano
Překlad: Anna Křivánková
Rok vydání: 2010
Počet stran: 216
ISBN: 978-83-60740-57-6
koupit

1) Pokud nepovažujeme prolog a epilog za další, pátý příběh.^

2) Patrně v prefektuře Saitama, kde se nachází Asahi-dai. V okolí sice není žádné sídliště, ale spíše běžná zástavba pro Japonsko typických rodinných domků, z mangy však vyplývá, že Město světel bylo postaveno na místě bývalé vesnice.^

3) Postavy pronáší i výroky typu: „Ocitáme se uprostřed úplně šílenýho světa, je vůbec možný zachovat si příčetnost?“, vypravěč v miniúvodech k jednotlivým příběhům zase pronáší rádobyhluboká moudra typu: „Někteří lidé předstírají porozumění a někteří předstírají, že nerozumí. Mýlíme se – a přitom máme svým způsobem pravdu. Nespočet lží a faktů vyvažuje zázraky.“ Je to sice otravné, ale dá se přes to přenést.^

4) Pod nálepkou „manga pro dospělé“ si ovšem nepředstavujte žádné extrémně násilné, vulgární nebo pornografické scény. Jde čistě o to, že mladší čtenáři bez jistých životních zkušeností mangu prostě plně nepochopí.^